Zajímavé osobnosti, jen půl minuty čtení.
Dnešní rozhovor vás přenese na daleký sever. Se sociální antropoložkou Zdenkou Sokolíčkovou, autorkou knihy The Paradox of Svalbard, jsme si popovídali o životě na Špicberkách i dopadech klimatické krize.
Foto: Dagmara Wojtanowicz
Zdenka žila u polárního kruhu v letech 2019 až 2021 a právě změnou klimatu a globalizací Arktidy se tam jako vědkyně zabývala. Co vypozorovala, se dočtete v knize, které rozhodně doporučujeme věnovat v Book Therapy pozornost.
Zdenko, řada našich zákazníků si tento rozhovor bude číst hned ráno. Jaká byla zpravidla vaše rána na Špicberkách?
V polární noci velmi temná. Ale děti se neptají, jestli je venku světlo nebo tma, chtějí snídani. Takže jsme vstali, uvařili ovesnou kaši (do chladného počasí je vhodná, protože dlouho hřeje zevnitř), vypravili děti do školy a do školky, vypili si s mužem kávu, já vyrazila do práce a on k ní zasedl z home office.
V čem se liší vaše rána v Česku?
I když vstáváme do tmy, víme, že během dne vyjde slunce. Což člověka povzbudí. Nebo že slunce naopak najisto večer zajde, což se zase na Svalbardu neděje v polárním dni. V každém případě ve městě Longyearbyen zvonil budík okolo sedmé, tady je nastavený na 5.55, protože děti chodí do venkovské školy, kde se začíná ve vražedných 7.15. A manžel někdy jezdí pracovně do Prahy, takže ne každé ráno si můžeme užít společnou kávu.
Po čem na Svalbardu se vám stýská obzvlášť?
Po výhledu na horu Hiorthfjellet, po běluhách ve fjordu, po pískání sněhule severní, po růžové obloze v únoru a nekonečných západech slunce v říjnu. Po přátelích!
Foto: Hilde Kristin Røsvik
A bez čeho se zase klidně obejdete?
Bez byrokratické šikany norského státu, který činí život lidem bez norského pasu na Svalbardu nepříjemným. Bez nekvalitní zdravotní péče a těžkopádné komunikace s úřady. A období na konci jara, kdy slunce píchá do očí, sníh taje a děti jsou mokré a zabahněné celé týdny, to mi taky neschází.
V čem spočívá paradox, ke kterému odkazuje název vaší publikace?
Paradox Svalbardu má mnoho vrstev. Ta první je environmentální. Klimatická změna probíhá v Arktidě zrychleně, prostředí je zranitelné. Přesto tam stojí město, na kterém není udržitelného vůbec nic, a ještě se tam provozuje turismus se šílenou ekologickou stopou.
Druhá úroveň je ekonomická. Usilujeme o udržitelnost, a tak se přechází od těžby uhlí k turismu a vědě. Jistě, pálit uhlí není ekologické a těžba je nesmyslně nákladná. Ale cílem by mělo být spíš radikálně snížit spotřebu než jet na plný plyn dál, akorát na „zelená paliva“, která se budou dovážet z pevniny.
Třetí rovina je sociální. Norsko je posedlé reprezentací města Longyearbyen coby „norské osady“, ale protože tam žijí lidé z více než 50 zemí světa, tyhle „cizí“ životy do norské geopolitické strategie nezapadají. A tak je ignoruje nebo dokonce aktivně ztěžuje.
Dá se laikovi zjednodušeně vysvětlit, proč je z pohledu klimatické změny budoucnost Arktidy klíčová pro budoucnost světa?
Na pólech je spousta ledu a zmrzlé půdy. Když roztaje led, zvedne se hladina moří. Voda v oceánech se oteplí, což má obrovské dopady na globální vzorce počasí. Spekuluje se o možnosti, že by se mohl zastavit Golfský proud, a to vám tedy garantuju, že zažít nikdo nechceme. Tohle všechno také ovlivňuje život v oceánech, který má dále vliv na ekosystémy mimo polární oblasti. A když roztaje permafrost („trvale“ zmrzlá půda), uvolní se velké množství metanu, což zhoubný proces dále urychlí. Metanu je mimochodem hodně i pod ledovci, což je téma, kterým se nyní vědecky zabývá můj muž. Takže metanový strašák číhá i jinde než v permafrostu a asi je ho pod ledem ještě mnohem víc, než teď tušíme. Pro optimismus důvodů vskutku málo.
Přistupují místní obyvatelé k otázkám ekologie jinak než my Středoevropané?
Krátká odpověď je nikoliv. Dlouhá je v knize. Ta střední by zněla asi takto: Místní obyvatelé mají na ekologické otázky stejně rozrůzněné názory jako lidé v Česku. Někdo vidí obrovská rizika, mění svůj životní styl a volí podle toho i politické strany. Někdo vidí rizika, ale jede si dál to svoje, protože je to pohodlnější. A někdo zavírá oči i před zjevnými změnami, i když takových lidí je hodně málo – tam a nakonec i tady. Ignorovat, že se něco děje, začíná být opravdu těžké, ať jste, kde jste.
Zjistila jste při svém výzkumu něco, co vás překvapilo?
Překvapilo mě, jak naivní je myslet si, že můžeme přemýšlet zeleně, aniž bychom přemýšleli i spravedlivě. Věděla jsem, že udržitelnost má ekologickou, ekonomickou a společenskou rovinu. Ale jak škodlivé je na tu sociální zapomínat, to jsem si plně uvědomila až při práci v Longyearbyen. Udržitelnost je silně politická.
Na Špicberkách žije necelých 3000 lidí 55 různých občanství. Spousta z nich jsou výzkumní pracovníci. Vypozorovala jste u ostatních obyvatel nějaký častý motiv, proč se na tak odlehlém a specifickém místě rozhodli žít?
Škála motivací je hodně široká. Někdo před něčím utíká na divné místo, kde může začít znovu. Někdo je posedlý polárními kraji a nikde jinde není šťastný. Někdo nevidí jiné východisko z ekonomické či politické mizérie doma a na Svalbard přijede za prací bez vízové povinnosti. Někdo se jen chytí na náhodu – zajímavou nabídku zaměstnání či fascinující fotku na sociálních médiích.
Potkala jsem člověka, který se chtěl ze západní Evropy odstěhovat někam pryč. Opsal si na papírky názvy všech zemí a ostrovů, co našel v atlase. Hodil do pytlíku a vytáhl „Spitsbergen“. Nejdřív bylo potřeba si to vygooglit, ale žije tam už mnoho let.
Souostroví mnohé láká i k pouhé návštěvě. Doporučila byste ho ale jako turistickou destinaci?
Jedině na delší dobu. Na víkend ne, to je ekologická zhůvěřilost.
KOUPIT
