„Je přístupná lidem, kteří se o architekturu příliš nezajímají a může pro ně být výchozím bodem,“ říká Adam Štěch o své nové knize. „Na druhou stranu si myslím, že když ji vezme do ruky odborník, tak o většině staveb nebude vědět.“ Mnoho z devíti set příkladů, které obsahuje, totiž nenajdete ani v předních publikacích. A to činí Modern Architecture and Interiors obzvlášť přínosnou.
Adam staví dům, mohl by se jmenovat film zachycující příští kapitolu v životě Adama Štěcha. My jsme se však s uznávaným českým publicistou a kurátorem setkali, aby nám pověděl především o kapitole současné. Ta nese název Modern Architecture and Interiors a nejde o film, nýbrž knihu, jež by neměla chybět v žádné knihovně. Shrnuje patnáct let Adamových cest za architektonickými skvosty.
Kniha skýtá na devět set staveb. To je úctyhodné číslo. Předpokládám, že jsi jich ze svého archivu příliš vyřazovat nemusel.
Právě že jo a docela dost. Mám ještě tolik, že bych rovnou mohl vydat druhý díl. Největší vyřazení přišlo, když byla kniha o tisíci domech téměř hotová a z nakladatelství Prestel mi napsali, že na některé stavby se vážou autorská práva a není možné je publikovat. Sto dvacet stran muselo na poslední chvíli pryč.
Měl jsi při tvorbě ještě jiný klíč, než že se jedná o moderní architekturu, a že jde o tvůj výběr?
Jak říkáš, je to opravdu subjektivní atlas, založený na mém vkusu, ale kdybych měl jmenovat ještě jeden klíč, tak rozmanitost. Chtěl jsem zahrnout různé přístupy k moderní architektuře, ať už to je funkcionalismus, art deco, brutalismus, organická či skulpturální architektura, hi-tech… všechny ty podstyly moderní architektury od roku 1900 až 1990. Když knihu otevřeš, najdeš na vnitřní straně obálky styly vypsané. Některé, jako je třeba surrealismus, jsou známé,…
…jiné vidím poprvé. Třeba tiki.
Tiki je moderní architektura ovlivněná havajskou tradicí, častá v Kalifornii.
A co třeba googie?
Ta je zase spojená s automobilovou kulturou. Bezinky, drive-iny, myčky na auta. Je to taková reklamní architektura Los Angeles padesátých let, jako příklad jsem do knihy zahrnul jeden z nejstarších McDonaldů.
Kniha nicméně není řazená podle stylů, nýbrž abecedně podle jmen architektů.
Ano, navíc tam je u každé stavby odkaz na další související architekty v knize. Takže si třeba čteš o pražských architektech bratrech Kohnech a atlas ti doporučí Gočára, Kleina a Krejcara, tedy další české architekty, kteří působili ve stejném období.
Máš mezi vybranými stavbami svého favorita?
Jasně. Favoritů je spousta, ale kdybych měl vybrat jednoho, tak by to byl jeden z mých největších objevů z Montevidea. Jorge Caprario. Konkrétně jeho stavby ze čtyřicátých let, které jsou naprosto nezařaditelné. To období mě zajímá, protože je trošku vymazané z dějin kvůli válce, ale právě v Jižní Americe, kde válku neměli, bylo velmi plodné. Jeho El edificio El Indio zachycuje indiána jedoucího na koni, ale není to kresba ani freska. Vyobrazení je prořezané do fasády, která je z toho důvodu dvojitá. S tím jsem se nikdy dřív nesetkal. To je naprostá hříčka architektury.
Informace o podobných stavbách nejsou podávány na stříbrném podnose. Jak se o nich dozvídáš?
Téměř každý den něco hledám na Googlu, v knihách a starých časopisech, hodně mi pomáhá i Instagram. Někdy za něčím jedu a cestou narazím na novou věc, anebo se setkám s architektem stavby a ten mi dá tip na stavbu jinou. Jindy o domě nevím nic, a tak napíšu dopis jeho obyvatelům.
Zrovna v Montevideu je ale spousta signovaných domů. Skoro každý druhý barák má podpis architekta.
Díky tomu jsem si všiml třeba Newtona Laconiche, o němž na internetu nenajdeš vůbec nic. I proto je v knize textu pramálo. Jsou to povětšinou moje interpretace toho, co by to mohlo být.
Když zmiňuješ Instagram – nemáš pocit, že díky němu v poledních letech roste zájem o architekturu i mezi lidmi mimo obor?
Naprosto. Před deseti lety jsem se vrátil z cest, měl jsem nafocená super místa, ale neměl jsem pro ně využití, leda sem tam v časopise. Dnes můžeš okamžitě přenášet, co objevuješ. Nedávno jsem se o tom bavil s lidmi z nakladatelství a v posledních pěti letech jsou prý mnohem populárnější knihy o architektuře než knihy o umění.
Kvůli pandemii jsi v posledních měsících objevoval hlavně po Čechách. Dal bys nám tip na česká místa, která v knize třeba nejsou, ale stojí za návštěvu?
Zrovna o víkendu pojedu do Bystřice pod Hostýnem. Tam je neuvěřitelná vila postavená architektem Karlem Kotasem pro rodinu místního továrníka Karla Baziky. Je to přestavba z roku 1939, stojí u lesa a má krásný výhled do krajiny. Dnes je v té vile penzion. Anebo doporučuju jet na Slapy nebo na Sázavu a dívat se na ty chaty, některé jsou úžasné, z třicátých, čtyřicátých, padesátých let. Mě tahle drobná architektura baví snad víc než velké domy.
Co máš v plánu nyní, když je kniha venku?
Postavit dům. To jsem si vymyslel v době koronakrize. Chtěl bych ho mít hotový do pěti let a byl by to rezidenční dům pro architekty a přátele z celého světa. Vydělávám si na něj právě tím, že navštěvuju domy, tedy skrze ochotu lidí vpustit mě k sobě dovnitř, a tímto bych jim to chtěl vrátit. Ten dům je speciální tím, že jde o návrh ze čtyřicátých let od architektů bratrů Šlapetů. Vznikl v roce 1945. Je to víkendová chata, dřevostavba, ale nikdy nebyla realizována. Já se dostal k původnímu plánu.
Od syna jednoho z bratrů jsem dostal požehnání postavit autentickou repliku. Po sedmdesáti letech!Kdo ví, možná to vůbec nevyjde, ale každopádně jsem se v tom vzhlédnul a těším se na to.
