Dubnová Dolce Vita jako by uvízla v časové smyčce. Móda se sice prezentuje jako neustále postupující vpřed, ve skutečnosti se však s překvapivou lehkostí vrací k tvarům, gestům i idejím, které už jednou určovaly svou éru. Právě v těchto návratech se rodí nové vrstvy významu. Haute couture Jonathana Andersona pro Dior otevírá jemný dialog mezi minulostí a současností, zatímco příběh Antverpské šestky připomíná, že skutečně průlomová vize nestárne — jen se proměňuje její rámec.
Paměť jako zdroj i stavební materiál prostupuje rozhovorem se šperkařkou Janjou Prokić i retrospektivou Liběny Rochové, nahlíženou citlivým pohledem její dcery Magdaleny. V zákulisí ateliéru značky Alois Ficek sledujeme zrod přítomnosti, která se jednou sama stane historií. A v místech, kde se protíná móda s architekturou, se znovu ukazuje, že prostor a oděv mají společného víc, než se na první pohled zdá. Možná se tedy pohybujeme v kruhu — ale právě v něm vzniká to nejživější.
