Zajímavé osobnosti, jen půl minuty čtení.
Udělejte si ráno ještě příjemnější rozhovorem s přední spisovatelkou a scénáristkou Klárou Vlasákovou, jejíž druhý román Těla je stejně skvělý obsahem jako obálkou.
Tahle senzační novinka vypráví o ovdovělé šedesátnici Marii a její dceři Róze, která se právě vdala a připravuje se na mateřskou roli, o jejich tělech, o jejich poutu i rozepřích, ale také o tom, čeho se každá z nich obává…
Kláro, jak si představujete dokonalé ráno?
Beze spěchu, s těmi, co mám ráda. A s dortem a kafem.
Čím se od té představy lišilo to dnešní?
Byla neděle, manžel musel do práce a my jsme s dcerou vařily ovesnou kaši a stavěly puzzle.
Kdy si ráda čtete?
Kdykoliv. Ale když někde čekám – u doktora nebo na úřadě – mám radost, že si můžu číst. Je to, jako bych ty minuty (no, někdy skoro hodiny) dostala darem.
A kdy pro vás nastávají ideální podmínky k psaní?
Nejradši píšu brzo ráno. Ten pocit, že den ještě docela nezačal, že se přede mnou rozprostírá jako čisté plátno, je skvělý.
V čem se podle vás Marie, protagonistka Těl, nejvíce mýlí a v čem jí naopak musíte dát zapravdu?
S Marií nelze souhlasit v tom, jak nakládá s některými svými svěřenci, nebo jak je k sobě nesmlouvavě přísná. Její postřehy o postavení starších žen ve společnosti jsou ale na několika místech nepříjemně k věci.
A co Róza?
Róza by mohla přistupovat ke své matce s větším pochopením. Naopak souzním s jejími rodičovskými obavami, respektive otázkami, do jakého světa přivádíme další generaci.
Souhlasíte s tvrzením, že žena je ženě často vlkem?
Ne, ale existuje něco, čemu se říká internalizovaná misogynie – touha být přijatá, která je tak silná a tak nešťastně zacílená, že vede dotyčnou k očerňování jiných žen nebo povyšování se nad ně. Přitom solidarita je největší zbraň, co máme.
Může podle vás včela píchnout včelu?
Nebudu lhát, googlila jsem odpověď a vypadá to, že ano. Třeba bioložka Marianne Peso popisuje, že některé včely kradou nektar z cizích úlů a můžou být při takovém pokusu bodnuty. Dík, že jsem se to mohla dozvědět.
A kam podle vás zmizí světlo, když se zhasne?
Jestli si to správně pamatuju ze školy, tak když se zhasne světlo, jsou kvanta pohlcena okolím a my tak „nic“ nevidíme.
A jak dlouhý je kousek provázku?
To nevím, ale je to rozhodně záhada, kterou by měla začínat nějaká hororová knížka. Představuju si to asi takhle: „Podej mi kousek provázku, řekla Bobbi třesoucím se hlasem Tamaře, zatímco se přemáhala, aby se nepodívala stranou na tu strašlivou věc, která se už několik hodin nepohnula, a přesto z ní vycházela hrůza, jež k ní přicházela ve vlnách a tlačila jí na hruď.“
