Silvie Lauder o tom, jak ven z pasti pohlaví a proč Marie Kondo shoří v knihomolském pekle.

Silvie Lauder o tom, jak ven z pasti pohlaví a proč Marie Kondo shoří v knihomolském pekle.

Zajímavé osobnosti, jen půl minuty čtení. Takové jsou naše pravidelné středeční rozhovory pro vás.

Silvie Lauder o tom, jak ven z pasti pohlaví ...

„Strach z žen, které veřejně a rázně projevují svůj názor, se znovu a znovu vynořuje stovky, ba tisíce let,“ říká Silvie Lauder, redaktorka časopisu Respekt a autorka skvělé novinky V pasti pohlaví: O politice, péči, sexu, násilí a postavení žen v Česku. „Ale společnost se mění k lepšímu.“

Přečtěte si celý rozhovor třeba cestou do Book Therapy!

Silvie, vzpomínáte si na chvíli, kdy jste se rozhodla do psaní knihy pustit?

Byla to kulminace psaní o tématech souvisejících s postavením žen v české společnosti, ale i ve světě. Stále ostřeji jsem při tom vnímala zjevný rozpor mezi rozšířeným přesvědčením, že v tomto směru u nás dávno nemáme co řešit, protože volební právo přece ženy dostaly, a dlouhým seznamem problémů, které řešení jednoznačně vyžadovaly. A vyžadují nadále. A jak jsem psala jeden text za druhým, stále více jsem si uvědomovala, že propast mezi realitou a přesvědčením o tom, jak ta realita vypadá, je nutné pomoci nějak překlenout. A že by mohlo být k užitku, když záznam této reality zkoncentruje v knize.

Co hlavního byste skrze ni ráda sdělila?

Že ideál rovnost žen a mužů byl jeden z pilířů, na kterých byl vybudován samostatný stát. Že skutečná rovnost posílí individuální svobodu a prospěje nám všem.

Že o práva žen je potřeba stále pečovat, jinak o ně ženy přijdou, jako se to aktuálně děje v některých zemích.

Že i muži jsou tak trochu „v pasti pohlaví“.

„Být ženou v Česku není jednoduché. Ale mohlo by!“ píše se v anotaci ke knize. Co by se mělo změnit ze všeho nejdřív?

Začít konečně o postavení českých žen debatovat, a to racionálně, tedy nikoliv na základě dojmů a předsudků, ale reálných faktů, studií a dat.

A jsou nějaké „malé“ kroky, které může udělat v každodenním životě každý z nás, aby se zasadil o pozitivní změnu?

Začít víc naslouchat a brát vážně ženy a jejich životní zkušenost.

Překvapilo vás při práci na knize nějaké zjištění?

Byla jich celá řada. Ohromně mě baví historie, takže hodně poznatky z ní – například o tom, jak hluboké kořeny mají některé teze o ženách. Třeba strach z žen, které veřejně a rázně projevují svůj názor, co se znovu a znovu vynořuje stovky, ba tisíce let.

Dnes už stačí jen otevřít Twitter, aby člověka začala opouštět naděje v lepší zítřky. Co vám ji dodává?

Že nejsem na Twitteru. (směje se) Ale vážně – naději mi dává, že se společnost mění k lepšímu a že jsou lidé, kteří o to stále usilují, i když to není snadné ani často oceňované.

Jsou nějaké další knihy na toto téma, které byste svým čtenářům doporučila jako doplňující četbu?

Určitě všechny knihy, z nichž ve své knize čerpám. A pak taky dvě knihy, které jí předcházely a hezky se s ní doplňují: Proč jsme tak naštvané? od právničky Šárky Homfray a Feministkou snadno a rychle od socioložek Kateřiny Liškové a Lucie Jarkovské.

Které knihy právě leží rozečtené na vašem nočním stolku?

Aftermath: Life in the Fallout of the Third Reich, 1945-1955 od německého novináře Haralda Jähnera. Fascinující příběh poválečného Německa. Z beletrie Vlčí růže od finské autorky Katji Kettu.

Může mít podle vás vůbec doma člověk příliš knih?

Nikoliv. Marie Kondo za svá doporučení ohledně knih shoří v knihomolském pekle.

A soudíte je někdy podle obalu?

Ocením krásný obal, taky proto mám radost z obálky své knihy, kterou vytvořila výtvarnice Nikola Logosová. Ale nejdůležitější – i když to zní jako klišé – je vždy obsah.