Zajímavé osobnosti, jen půl minuty čtení. Takové jsou naše pravidelné středeční rozhovory pro vás.
Silvie Lauder o tom, jak ven z pasti pohlaví ...
„Strach z žen, které veřejně a rázně projevují svůj názor, se znovu a znovu vynořuje stovky, ba tisíce let,“ říká Silvie Lauder, redaktorka časopisu Respekt a autorka skvělé novinky V pasti pohlaví: O politice, péči, sexu, násilí a postavení žen v Česku. „Ale společnost se mění k lepšímu.“
Přečtěte si celý rozhovor třeba cestou do Book Therapy!
Silvie, vzpomínáte si na chvíli, kdy jste se rozhodla do psaní knihy pustit?
Byla to kulminace psaní o tématech souvisejících s postavením žen v české společnosti, ale i ve světě. Stále ostřeji jsem při tom vnímala zjevný rozpor mezi rozšířeným přesvědčením, že v tomto směru u nás dávno nemáme co řešit, protože volební právo přece ženy dostaly, a dlouhým seznamem problémů, které řešení jednoznačně vyžadovaly. A vyžadují nadále. A jak jsem psala jeden text za druhým, stále více jsem si uvědomovala, že propast mezi realitou a přesvědčením o tom, jak ta realita vypadá, je nutné pomoci nějak překlenout. A že by mohlo být k užitku, když záznam této reality zkoncentruje v knize.
Co hlavního byste skrze ni ráda sdělila?
Že ideál rovnost žen a mužů byl jeden z pilířů, na kterých byl vybudován samostatný stát. Že skutečná rovnost posílí individuální svobodu a prospěje nám všem.
Že o práva žen je potřeba stále pečovat, jinak o ně ženy přijdou, jako se to aktuálně děje v některých zemích.
Že i muži jsou tak trochu „v pasti pohlaví“.
„Být ženou v Česku není jednoduché. Ale mohlo by!“ píše se v anotaci ke knize. Co by se mělo změnit ze všeho nejdřív?
Začít konečně o postavení českých žen debatovat, a to racionálně, tedy nikoliv na základě dojmů a předsudků, ale reálných faktů, studií a dat.
A jsou nějaké „malé“ kroky, které může udělat v každodenním životě každý z nás, aby se zasadil o pozitivní změnu?
Začít víc naslouchat a brát vážně ženy a jejich životní zkušenost.
Překvapilo vás při práci na knize nějaké zjištění?
Byla jich celá řada. Ohromně mě baví historie, takže hodně poznatky z ní – například o tom, jak hluboké kořeny mají některé teze o ženách. Třeba strach z žen, které veřejně a rázně projevují svůj názor, co se znovu a znovu vynořuje stovky, ba tisíce let.
Dnes už stačí jen otevřít Twitter, aby člověka začala opouštět naděje v lepší zítřky. Co vám ji dodává?
Že nejsem na Twitteru. (směje se) Ale vážně – naději mi dává, že se společnost mění k lepšímu a že jsou lidé, kteří o to stále usilují, i když to není snadné ani často oceňované.
Jsou nějaké další knihy na toto téma, které byste svým čtenářům doporučila jako doplňující četbu?
Určitě všechny knihy, z nichž ve své knize čerpám. A pak taky dvě knihy, které jí předcházely a hezky se s ní doplňují: Proč jsme tak naštvané? od právničky Šárky Homfray a Feministkou snadno a rychle od socioložek Kateřiny Liškové a Lucie Jarkovské.
Které knihy právě leží rozečtené na vašem nočním stolku?
Aftermath: Life in the Fallout of the Third Reich, 1945-1955 od německého novináře Haralda Jähnera. Fascinující příběh poválečného Německa. Z beletrie Vlčí růže od finské autorky Katji Kettu.
Může mít podle vás vůbec doma člověk příliš knih?
Nikoliv. Marie Kondo za svá doporučení ohledně knih shoří v knihomolském pekle.
A soudíte je někdy podle obalu?
Ocením krásný obal, taky proto mám radost z obálky své knihy, kterou vytvořila výtvarnice Nikola Logosová. Ale nejdůležitější – i když to zní jako klišé – je vždy obsah.
