Zajímavé osobnosti, jen pár minut čtení...
Exkluzivní rozhovor s autorkou bestselleru Piko Apolenou Rychlíkovou
“Nejsem policajt.” - uváděla autorka knihy Piko Apolena Rychlíková v každé zprávě, kterou oslovovala mladé lidi se závislostí, aby ji poskytli rozhovor.
Pro autentičnost vzniku této knihy bylo samozřejmě potřeba dostat se do přímého kontaktu. “Občas to prostě nevyšlo, občas to vyšlo. Ale důležité bylo, že ve chvíli, kdy to vyšlo, tak opravdu vznikla nějaká vzájemná důvěra”, svěřila se nám spoluautorka.
V Česku již existují téměř ikonické knihy o drogách, v čem se ta Vaše liší? A v čem se možná tyhle knihy mýlily?
Já osobně mám ráda knihu Děti ze stanice Zoo. To je takový “evergreen”, který hodně drsně přibližuje realitu závislých. Naše kniha je asi jiná v tom, na co se zaměřujeme, což je primárně pervitin - ne závislost jako taková.
A zkoumá pervitin spíš jako aktéra v různých vztazích a rovinách. Ve vztazích s mladými lidmi, ve vztahu k práci.
Nesnažíme se o román, ani o nějakou adiktologickou příručku. Chceme jen ukázat příběh této typicky české drogy v posledních čtyřiceti letech
Proč jste se rozhodli právě pro pervitin?
Pervitin, neboli metanfetamin, je droga, která je úzce spjata s československým a s českým prostředím. Když se podíváte na mapu třeba Evropy, tak většina varen je právě v České republice, případně v pohraničí. Někde hluboce v Německu nebo Francii se varny pervitinu moc nevyskytují. Co nám přišlo taky zajímavé bylo to, jak často hraje pervitin roli v nějakých příbězích. V příbězích lidí, kteří sedí ve vězení. V příbězích rozpadu rodin. V příbězích lidí, kteří vlastně mají nějaké kombinované závislosti - třeba na sociálních sítích apod. Takže proto jsme se pro tento fenomén (opravdu neříkám to nějak pozitivně, ale musíme to takhle říct) rozhodli. Protože ho nikdo takhle komplexně nikdy nepojmenoval.
V knize se často objevují rapové texty, jak si vysvětlujete takovou oblibu u závislých?
Každá kapitola je uvedená citací z nějakého rapového textu. To byla taková naše hra, kdy jsme se v nějaký moment rozhodli, že budeme pátrat i po stopách toho, kde je pervitin zakořeněný - v nějaké úplně mainstreamové kultuře. Rap je dneska nejposlouchanější český žánr, nesouvisí to pouze s mladými lidmi, je to naprosto zásadní věc v současné české pop kultuře. Nám přišlo zábavné hledat stopy toho “perníku” v textech různých raperů a vlastně zkoumat, jak se ten pervitin dostal i do tohoto typu kultury. Proto tam ty texty tím uvádíme.
Co vás při tvorbě knihy nejvíce překvapilo? Nebo možná nejvíce zasáhlo?
Nejemotivnějším pobytem pro mě bylo prostředí terapeutické komunity. Zažít to na vlastní kůži a ještě v prostředí, kde se léčí ze závislosti maminky s dětmi a mladí dospívající, tak to byl opravdu hodně silný zážitek, který v sobě uchovám už navždy. Pak samozřejmě taky návštěva vězení, protože to není pro novináře/novinářku něco, co se děje úplně každý den.
Jak si vysvětlujete, že tak rozšířené užívání u nás, je vlastně mainstreamem ignorováno?
Zdá se nám, že ačkoliv to není společností úplně reflektované, tak se to trochu mění. Máme tady třeba z poslední doby film Banger, který se na drogovou tematiku zaměřuje. Velmi mainstreamovým způsobem je vlastně přístupný mladému obecenstvu. A určitě budou vznikat další díla.
Myslím, že to je hodině dané tím, že drogy jsou vnímány spíš tou kriminalistickou nebo adiktologickou perspektivou a nebavíme se o nich v nějakém širším celospolečenském kontextu.
A to potom může svádět třeba k přílišné bulvarizaci, a nebo k odsuzování lidí se závislostí. Což si myslím, že je ten nejhorší důsledek neznalosti drog v českém prostředí.
