Odborník na architekturu Adam Gebrian nám pověděl o svých knihách Tři měsíce v Barceloně a Dva měsíce v Lisabonu, ale třeba i o tom, v čem má Praha před těmito městy navrch.
V čem spatřujete výhody cestování s malým dítětem?
Jednoznačně v tom, že malé dítě vás donutí zpomalit a všímat si jiných věcí. A taky neustále měnit plány. Máte nějakou představu o tom, kam chcete jít, co chcete vidět, a nakonec to skoro vždycky dopadne úplně jinak, protože jemu se líbí něco jiného a zajímá ho něco jiného a – chtě nechtě – se tomu vy musíte podřídit. To je vaše role rodiče. Málokdy se vám podaří ho vzít někam, kam nechce. Většinou je to obráceně a on vás vezme tam, kam třeba nechcete vy.
Je vašemu srdci blíž Barcelona nebo Lisabon?
To je těžká otázka, ale kdybych si musel vybrat, tak by to asi byl Lisabon, protože se mi zdá, že má víc souvislostí s tím, co znám. Žiji v Praze a podobností mezi Lisabonem a Prahou je víc než mezi Barcelonou a Prahou. Mám rád takovou definici Lisabonu, a sice že Lisabon je město na rozhraní mezi starým kontinentem a nekonečnem.
Co vás na Lisabonu nejpříjemněji překvapilo?
Jistá obyčejnost a vstřícnost místních lidí. Od prvního dne se tam člověk cítí příjemně, nic není ve stresu. Na začátku to bylo až extrémní v tom, jak je tam všechno pomalé.
Stalo se mi, že jsem občas do někoho vrazil, protože jsem si myslel, že už bude pryč, ale on byl ještě pořád na tom původním místě. Tahle určitá pomalost mi nicméně hodně vyhovovala.
Také je to město neuvěřitelně elegantní. Přestože je vidět, že je dost poničené a že tam ekonomická síla není velká a že celá řada budov by si zasloužila rekonstrukci, má noblesu. Zaujalo mě téma toho, kdy ještě dům ve špatném stavu vyzařuje zajímavou kvalitu, a kdy – i když je úplně nový a krásný – tuhle kvalitu nemá.
Překvapilo vás naopak něco nepříjemně?
Množství míst, která jsou tam zanedbaná a poničená a jejich údržba je nezvládnutá, je až překvapivě velké na to, že jde o hlavní město, které je destinací celé řady lidí. Do jisté míry jsem rád, že to město není úplně vypulírované, ale je toho moc. Přijdete na hřiště a tam neteče voda a není tam odpadkový koš. Kdyby se člověk zaměřil jenom na defekty ve veřejném prostoru, tak jich najde opravdu hodně.
Má v něčem Praha před Barcelonou a Lisabonem náskok?
Ano, ale nemáme na tom žádnou zásluhu. Náskok má historií. Praha je neuvěřitelná pokladnice posledního tisíce let. Mám kamaráda z Barcelony a ten vždy, když přijede do Prahy, říká:
„Vy máte všechno a my nemáme nic. My máme všechno z konce devatenáctého století a začátku dvacátého, ale vy máte baroko, renesanci, gotiku…“
Je vidět, že nám to hodně závidí. Taky mám moc rád tu morfologii podél Vltavy – ta příčná údolí, co k Vltavě vedou. A máme tady jednu zásadu, kterou docela dodržujeme, a já jsem za to velmi rád, a to že kopce v Praze nejsou zastavěné. S výjimkou pražského Hradu jsou kopce většinou zelené a pokud na nich něco stojí, tak je to mimořádná stavba, jako je památník na Vítkově nebo Petřínská rozhledna. V zásadě ale existuje dohoda, že to jsou parky. Znám spoustu míst na světě, kde by taková místa okamžitě zastavěli, protože to je dobrý byznys.
Kdybyste si mohl pro život vybrat jakékoliv město na světě, které by to bylo?
Já bydlím v Praze a bydlím tady, protože tady bydlet chci. Vybral jsem si to. Tohle místo mám tedy vysoko na žebříčku, ale když mě budete nutit k dalším, tak miluji Benátky a Český Krumlov a taky jsem si zamiloval Lisabon a Barcelonu. Ale mám k tomu dvě poznámky. Na jednu stranu mám občas pocit, že se cítím dobře v podstatě kdekoliv, že to hodně vychází z mentálního nastavení a víc záleží na tom, co tam děláte a s kým tam jste, než kde jste. Říká se, že jiní lidé vás činí šťastnými spíše než jiná místa. A druhá poznámka, a to je taky známá informace: Jsou dobrá místa na návštěvu a dobrá místa na život a většinou jsou to odlišná místa. Přijedete někam na krátkou dobu a připadá vám to tam fantastické, ale kdybyste tam měli žít dlouho, tak byste zjistili, že to zas tak velká zábava není. A někdy to funguje naopak. Skoro rok jsem bydlel v Rotterdamu, který vlastně hezký není, ale já jsem se v něm cítil dobře.
Přestože by tak mohly působit, vaše knihy nejsou průvodci. Jak byste si přál, aby je čtenář vnímal?
Takhle jsem nad tím nikdy nepřemýšlel. Neumím přemýšlet nad tím, jak bude knihy vnímat někdo, kdo je bude číst. Vím, že to zní sobecky, ale já jsem je psal pro sebe a svou rodinu, pro manželku a syna, abychom nezapomněli, co jsme zažili. Neběželo mi hlavou, co si o nich bude myslet někdo jiný. Když nad tím nyní přemýšlím, tak mě napadá, že bych chtěl, aby si je někdo přečetl a řekl si: „Hm, zajímavý pohled na město nebo na způsob života v něm, ale já mám úplně jiný, takže to město prozkoumám po svém.“
Nechci, aby si někdo knihu vzal a myslel si, že když to všechno projde od jedničky do devětašedesátky, tak zažije to stejné. Tak to není, samozřejmě. Vy nezažijete to stejné, zažijete tam něco úplně jiného.
Raději bych proto byl, kdybyste si řekli: „Ano, tahle kniha mi naznačuje, že nejsou důležité jenom turistické cíle a fantastické monumenty, ale že můžu zažít zajímavé situace i na zdánlivě naprosto obyčejných místech. A já si je vyberu sám.“
Je dobré si přečíst Tři měsíce v Barceloně, než se člověk ponoří do Dvou měsíců v Lisabonu?
Budu rád, samozřejmě, ale nutné to není. Dá se to číst nezávisle na sobě. Kdybyste ovšem chtěli zaznamenat vývoj v pohledu mém a mé rodiny, tak můžete, protože na sebe knihy pochopitelně chronologicky navazují.
Kterým městem byste rád navázal?
Už jsme pobyli v New Yorku a Chicagu, takže to vypadá na Měsíc v New Yorku a týden v Chicagu. A půl roku jsme byli v Raleigh, to by ale musela být knížka úplně jiného typu, protože tam se mi některé věci hodně nelíbily, kdežto já jsem zatím psal o místech, která mám rád a kde jsem se cítil dobře. Pak mám takové sny a těmi jsou Rio de Janeiro a Buenos Aires, a nevím, jestli se je podaří zrealizovat, protože syn stárne a čeká ho povinná školní docházka. Ale třeba se nám to podaří.
