Zajímavé osobnosti, jen pár minut čtení.
„Přišel čas platit účty za padesátá léta,“ stojí na obálce nového románu U severní zdi. My neodolali a s jeho autorkou Petrou Klabouchovou jsme si pro vás krátce popovídali.
Berte náš rozhovor třeba jako předkrm k novince, v níž vypráví příběh tajemného muže, co si životem nese nezahojené jizvy na těle i duši – dávný zločin, který ho v dětství připravil o rodinu, nebyl totiž nikdy potrestán. „Román je možné číst jako detektivku,“ říká spisovatelka. „I když bez detektiva a bez vyšetřování.“
Petro, kdy se vám nejlépe píše?
Knížku nejdřív píšu v hlavě. Nejenom nápad, ale opravdu i větu po větě. Když už jich mám víc, než moje paměť unese, musím rychle sednout a nadatlovat to do počítače. Ale ten tvůrčí proces probíhá daleko od klávesnice, nejčastěji někde na parapetu okna s výhledem do přírody, ve sprše nebo ráno v posteli, když nemusím vstávat.
Nosíte s sebou pro jistotu zápisník?
Papírový už ne, ale na nápady mám v telefonu tzv. bordelsoubor. Dějové zápletky si obvykle barevně maluju na rubovou stranu poštovních podacích lístků, smluv, složenek… Dělám si tam ke jménem křížky s krátkou poznámkou o tom, jak dotyčný v knížce zemře. Pošťačka mě musí mít za blázna.
Co vás inspirovalo ke knize U severní zdi?
Setkání s člověkem, který má tam dole v hromadných hrobech Ďáblického hřbitova pohřebený velký kus srdce – maminku a čerstvě narozeného bratříčka. Setkali jsme se na dětském hřbitově náhodou, já se šla podívat na místo, o kterém jsem předtím ani netušila. A na cestu mezi náhrobky jsem se zeptala zrovna jeho. Možná osud. A oči toho staříka, ta bolest z toho, co se tenkrát stalo, prázdnota ticha kolem těchto osudů i jakási radost, že konečně někdo naslouchá, to všechno rozhodlo. Věděla jsem, že tu knížku musím napsat a hned ten den se narodila poslední kapitola knihy. Tou vždycky začínám.
Věříte na nadpřirozené síly?
Jsem ze Šumavy, babička byla z Rumunska, narodila se kousek od Drákulova hradu. Jak bych mohla nevěřit? Místo pohádek jsem vyrůstala na děsivých příbězích o síle a duši přírody, o smrti, kterou nic nekončí, o spravedlnosti, co si vždycky najde cestu. Když člověk zůstane aspoň trochu dítětem a nepostaví si před očima neproniknutelnou zeď dospělosti, občas mu něco „nadpřirozeného“ zkříží cestu.
Dovedete při psaní vyvolat strach sama v sobě?
Musím. Kdyby to nefungovalo na mně, těžko bych knihou dokázala vystrašit čtenáře. Když píšu děsivé věci, bojím se jít sama i do koupelny. Platí to ale pro jakékoliv pocity.
Jak byste svou novou knihu popsala třemi slovy?
Hrdinství. Zlo. Msta.
A komu byste ji doporučila obzvlášť?
Těm, kteří ji ale stejně nikdy číst nebudou. Tomu, kdo by kvůli „jistotám“ chtěl vrátit ty „staré dobré časy, kdy se měl obyčejný člověk dobře“. I těm, kteří jsou si dnes skálopevně jistí svou vlastní pravdou, kvůli které by neváhali ostatní soudit a odsoudit. Je to knížka, která připomíná lidskost i nelidskost všem těm, co zapomněli.
Která kniha právě leží rozečtená na vašem nočním stolku?
Teď mi chodí často zprávy od čtenářů, kteří mi vyprávějí své rodinné příběhy, kousky bolavých dějin, někdy i úplné hrůzy. Jsem tím zavalená. A v hlavě se pomalu rodí nápady na nové knížky, ke kterým je ale třeba se dokumentovat. Tomu odpovídá můj noční stolek. Studuju a nasávám atmosféru jednotlivých historických období i děsivých příběh, aby moje romány zněly autenticky. Nechtěje vědět, co teď čtu. Nespali byste z toho.
Můžete pozvat na večeři tři literární postavy. Koho si vyberete a co se bude podávat?
Z rodného kraje bych pozvala Krále Šumavy, k povídání o našich vesničkách a lesích by stačila obyčejná šumavská cmunda s čerstvým kozím mlékem. Z knih mého dospívání bych ráda večeřela s Egypťanem Sinuhetem. Starověký Egypt žil chlebem a hustým pivem, takže žádné velké vyvařování, tak to mám ráda. I když možná by to pivo spolu s kozím mlékem nedělalo úplně dobrotu. (směje se) No a z dětské četby bych určitě pozvala Jana Tleskače z mé milované Záhady hlavolamu. Kdysi jsem taky zkoušela letět na kole a dopadlo to neslavně, pár stehy na holeni. S ním bych večeři doplnila o dezert nebo spíš o ovoce. Žluté špendlíky.
Myslíte, že může mít doma člověk příliš knih?
Možná. Knihomolství může přejít i v něco opravdu podobné závislosti, kdy už je to jenom o hromadění knih, které ani nebudou přečteny, nebo si z nich při tom rytmu četby člověk nic neodnese. Mám ráda to pomalé, snivé čtení, kdy se člověk každou chvíli zastaví mezi řádky, přemýšlí, cítí, vnímá. A pamatuje si to po zbytek života. Snažím se vyhýbat tomu hysterickému tlaku na další a další knihu, ale užívat si každou z nich až do posledního slova.
