Zajímavé osobnosti, jen půl minuty čtení.
Dnes vám přinášíme rozhovor s přední českou spisovatelkou Petrou Soukupovou, jejíž nový román Nikdo není sám akorát dorazil do Book Therapy.
V jaksi tragikomické novince Nikdo není sám autorka opět dokonale vykresluje všední realitu, komplikovanost vztahů i absurditu rodinných bojů, a tím nastavuje zrcadlo každému čtenáři.
Vítejte ve světě Veroniky, Michala a jejich náctiletých dětí Magdy a Míši, tedy obyčejné rodiny, v níž má každý člen trochu jiný názor na to, co se právě děje. Tím odlišnější, když se po smrti Veroničiny matky začnou vynořovat do té doby neviditelné problémy a nabourají rodinné jistoty…
Petro, čím ráda trávíte čas, když jste sama?
Nejradši chodím do přírody, ale taky ráda koukám na seriály, jím, mazlím se se svými psy, čumím do mobilu, chodím do sauny, výjimečně si i čtu.
Inspirovala jste se při psaní románu vlastní rodinou?
Nijak zvlášť, snažím se to nedělat. Ale jistěže některé drobnosti mohou být inspirovány nějakými skutečnými lidmi nebo zážitky.
Souhlasíte s výrokem Tolstého, že „všechny šťastné rodiny jsou si podobné, každá nešťastná je nešťastná po svém“?
Ne, připadá mi to jako nesmysl, anebo to nechápu.
A co s Machiavelliho „základní lidskou slabostí je, že člověk nepředpovídá bouři, když je pěkné počasí“?
Ani ten mi nepřipadá nijak zvlášť dobrý, ostatně znám mnoho lidí, kteří tu bouři předvídají. Třeba já ji předvídám pořád. Spíš si myslím, že je problém, že si ji lidé (i já) představují jinak, než jaká potom je.
Je pro vás důležité mít svou literární postavu ráda, abyste jí mohla věnovat knihu?
Mít ráda ji nemusím, ale musím jí rozumět – vědět, proč se chová tak, jak se chová.
Jaký máte na příklad vztah s Veronikou z Nikdo není sám?
Musím upřímně říct, že některé jiné své postavy mám raději. Ale jiné i méně ráda. Takže s Veronikou to není úplně nejvřelejší vztah, ale jak jsem řekla, je pro mě důležité svým postavám rozumět a já Veronice rozumím.
Se kterou literární postavou, svou nebo ne, byste ráda strávila den a co byste dělaly?
Takových by bylo! Určitě s admirálem Byrem, který je hrdinou své autobiografické knihy Sám a sám. Nejradši bych s ním byla v polární pustině nebo na nějaké jeho mořeplavbě. Nebo s Ronjou, dcerou loupežníka, taky bych ráda byla s ní v jejím kouzelném lese.
Která reakce na vaši novou knihu vám udělala obzvlášť radost?
Nedokážu říct jedinou, bylo jich naštěstí hodně dobrých. Jeden kamarád se na základě mé knihy smířil se svým mrtvým otcem, se kterým měl velmi špatný vztah. Kamarádka učitelka ocenila linku patnáctileté Máji. Ale i někteří cizí lidé mi psali, že je kniha zasáhla. Mám z toho radost.
Koho podle vás potěší?
Já doufám, že každého čtenáře, který má rád moje knihy, protože tahle nová kniha je podobná všem těm předtím.
Petro, kdy se cítíte nejšťastnější??
Zřejmě se svými blízkými lidmi na nějakém krásném místě, třeba u moře nebo na horách. Ale někdy mi stačí jít jen s dcerou se psy po ulici do školy, jsme všichni zdraví a spokojení a všechno je, jak má být.
