Kdo se bojí matematiky, musí do lesa

Kdo se bojí matematiky, musí do lesa

Jedna dvě v lese, kniha Jany Kloučkové Kudrnové, je stejně krásná formou, jako je ambiciózní obsahem. Za cíl si dává rozžehnout v dítěti lásku k číslům, pravidlům, rytmům a geometrickým tvarům.

Grafická designérka, ilustrátorka, výtvarnice, bloggerka. Především ale maminka. Všechny tyhle role patří Janě Kloučkové Kudrnové. Žije v lese a z lesa nás baví mimo jiné svou značkou Z lesa. A nyní také knihou Jedna dvě v lese. Na té spolupracovala s Petrou Tomáškovou, učitelkou matematiky a geografie, která žije v lese jakbysmet.

Jana s Petrou daly vzniknout výbornému úvodu do milovaného i (často zbytečně) nenáviděného světa matematiky, který mezi naší doporučenou četbou pro děti pochopitelně nemůže chybět.

Pro své dílo Jedna dvě v lese jste si zvolila poměrně neobvyklé téma. Co vás k tomu vedlo? S redaktorkou Pavlou Nejedlou z nakladatelství Host jsme si jednou řekly, že trpíme zbytečně těžkým traumatem z výuky matematiky, a že to tak nenecháme, že by bylo prima se zahojit. Obě máme děti, které se s matematikou zrovna seznamují. Baví nás, že výuka a přístup je teď jiný, mnohem zábavnější, že jsou jiné možnosti a směry, jak děti seznámit se základy, na kterých budou stavět celý život.

Velkou fanynkou matematiky jste tedy od dětství nebyla. Kdepak! Jsem dítě osmdesátek, mám za sebou tradiční vzdělávání, a matematikou jsem trpěla, dokud jsem nenastoupila na uměleckou školu. Pamatuji si, jak nám učitel zadával písemku z matematiky a neopomněl dodat: „Žáci, tady máte zadání, jenom Kudrnová mi na papír nakreslí strom života.“ Ale mám takové tušení, že i když věděl, že jsem v matematice ztracená, svým způsobem mi fandil.

Začátek práce na knize asi nebyl úplně lehký, že? Seděla jsem nad tím tématem měsíc, dva, až jsem si musela přiznat, že nevím, kde začít. Potřebovala jsem právě ten základ, který mi naprosto unikal. Naštěstí mám dobrou kamarádku – učitelku matematiky. Shodou okolností žije na druhém konci našeho lesa, má také malé děti a smysl pro legraci, takže bylo celkem přirozené, že na naši loď naskočila. Spolu jsme vymyslely koncept a jednotlivé hry a činnosti. Na tuto pevnou kostru jsem nabalila srandičky a obrázky, a knížka byla na světě. Až je mi trošku líto, že už je hotová. Byla to velká zábava, dělat spoluautorce ten „předškolní“ protějšek, kterému musí jednotlivá zadání vysvětlovat. To mi šlo.

Čím to je, že většina z nás se matematiky obává? Je to tak, že někdo prostě nemá předpoklady být v ní dobrý, anebo je to jako u tolika jiných věcí v životě tím, že jsme na ni šli špatnou cestou? Chci věřit, že je to právě cestou. Ano, každý máme nějaké nadání, a proto se soustředíme na jiné věci, jiné věci nás baví a naplňují. Ale matematika je základ a když si ji zprotivíme hned na začátku, je to špatně. Věřím, že tahle knížka dokáže zahojit i rodiče, kteří matematiku nemuseli zrovna jako já. Často se mi se spoluautorkou stávalo, že přišla s nějakým nápadem a moje první reakce byla: Hele, to je hezký, ale to už není matematika, že ne? A ona mi musela vysvětlovat, že ano, že právě tohle je matematika. Matematika je prostě základ.

Co vás na tvorbě pro děti láká a těší nejvíce? Hravost, kterou si při ní mohu dovolit. Přesah. Vtípky. Stejně jako blbnu s dětmi kolem sebe, tak ráda blbnu se čtenáři. Děti milují slovní hříčky, slova, kterým měníte význam. Miluji, jak jim zajiskří oči, když poznají, že s nimi žertujete. To si samozřejmě u naší knížky můžu jenom představovat, ale já vím, že to tam je.

Ilustrovat knihu o životě v lese, aniž byste využila zelené barvy, je vcelku pozoruhodné. Co vás k tomuto rozhodnutí vedlo? Jsem původně grafička, takže mám asi vždy tendence pracovat s omezenou barevnou škálou. Než připravíte další vrstvu např. dřevorytu pro tisk, dlouho to trvá, to si každou další barvu rozmyslíte. Absenci zelené jsem si uvědomila až ve chvíli, kdy jsem měla napsat pro nakladatelství anotaci knížky. A když už jsem si to uvědomila, v této malé osobní lumpárně jsem pokračovala. Je to jako s těmi vtípky — možná by to ani nikomu nedošlo, ale mně to v tu chvíli přišlo jako docela milá rebelie.

Vaše kniha je zábavná i edukativní. Přesto když porovnáte dětské knihy, které vznikají u nás, s dětskými knihami ze zahraniční, je prakticky nemožné nevšimnout si, nakolik těm českým mnohdy chybí hloubka, přesah. Čím to je? Těžko říct. Často si vozím dětské knížky ze zahraničí, a někdy mám pocit, že forma předčí obsah. Vznikají knížky s wow efektem, obrovské nádherné publikace, ale hlubší myšlenku abyste pohledali. Ano, nemáme tradici tzv. autorských picture books, autoři-ilustrátoři nemají takové možnosti, náš trh není tak obrovský, ale zase u nás mohou kvalitní knížky lépe vyniknout a situace se postupně zlepšuje. Myslím, že je dobře, že se můžeme posouvat, že je na čem pracovat.

Pracujete nyní na další publikaci? A pokud ano, můžete o ní něco prozradit? Mám spoustu nápadů na knížky a témata, která mi na českém trhu chybí. Jen bych potřebovala, aby měl den dvacet pět hodin. Aktuálně pracuji na dvou autorských knížkách. Jedna – něžné leporelo s přesahem – je skoro hotová, ale jelikož je náročnější na produkci, zvažuji, co s ní dál. Pravděpodobně si vyhraji s maketou a zkusím ji nabídnout nakladatelství, které se na podobné věci specializuje. Druhou knížku mám v hlavě od loňského Tabooku, od přednášky Martina Salisburyho, kdy jsem si vzpomněla na jednu vzpomínku z dětství. Měla by to být picture book, přesně vidím, jak by měla vypadat, je to docela silný příběh, ale pořád se mi nedaří vizualizovat ty křehké myšlenky, které příběh provází. Ale ono to přijde.