Další rozhovor, který máte přečtený (doslova) za minutku!
„Báseň není šifra, kterou je potřeba rozluštit.“
Ondřej Lipár je nejenom náš kamarád, ale také editor Vogue (Už jste viděli nové číslo věnované fantazii?) a autor zbrusu nové básnické sbírky Retro, kterou jsme v brněnské Book Therapy měli to štěstí pokřtít.
Které slovo nejlépe vystihuje tvou poezii?
Podchlazená.
A tvůj aktuální stav mysli?
Pocovidový, předvánoční, těkavý.
Od čeho si vlastně teď krademe tvou pozornost?
Od editování lednového vydání Vogue CS, od čtení literárního newsletteru Steincore, který píše Jiří Špičák, a od drobných činností pro nově vzniklou Kulturní a kreativní federaci.
Kdybys mohl být kdekoliv na světě a dělat cokoliv na světě – kde a co by to bylo?
Zrovna teď bych se ochotně vrátil do Skotska do Inverness, seděl v závětří ve vlněném svetru, četl Parable of the Talents a usrkával buďto něco horkého nebo něco hodně vyzrálého.
Vzpomínáš si na svůj první kontakt s poezií? Čím ti učarovala?
První vážnější setkání jsem zažil na literární soutěži / festivalu Ortenova Kutná Hora. Poznat se s lidmi, kteří umí vyjádřit poměrně komplikovaný prožitek nebo obraz obratně a nevšedně – to byla velká síla!
Čemu jsi věnoval svou úplně první báseň?
Nejspíš nějaké pubertální milostné tragédii. Jako většina z nás.
Který předsudek o poezii ti připadá obzvlášť padlý na hlavu?
Že báseň je šifra, kterou je potřeba rozluštit a odhalit v ní jakousi jedinou tajenku, což navíc dokáže málokdo. A přitom je to jen báseň: text otevřený a připravený k tomu, aby se do něj kdokoli položil nebo se v něm odrážel.
Co je podle tebe Retro?
Souhrn reakcí na to, co jsem četl a slyšel ve zprávách, viděl na cestách a o čem se mi zdálo, že by to mohlo jednou nastat, ale ono to už dávno přišlo.
A co je podle tebe retro?
Dobré a výrazné koření, se kterým je nutné zacházet opatrně.
A hodí se k Retru dezert Metro?
Rozhodně! Jen doporučuji knihu i dezert předem trochu vychladit.
